Můj boj s váhou...

Už od dětství jsem byla taková malá kuželka.  Oba rodiče Slováci, takže základem maminčiny kuchyně byly hromady sádla a cukru.  Životospráva žádná, tehdy se o ní nejen nemluvilo, ani nepsalo. Když mne pět let po sobě moje bábinka na jižním Slovensku vítala slovy: „Aká Ty si krásně tlstučká!“ Moje já bilo na poplach, že něco není v pořádku.

Jenže zkuste odolat maminčiným moučníkům se šlehačkou, nebo obloženým chlebíčkům s majonézou! A to ani nemluvím o kachýnce se zelím, či svíčkové. Občas maminka poslechla rady sousedek, které jí netaktně naznačily, že má doma dva malé tučňáky, ne dívenky, a začala nás omezovat v jídle. My se s ním (jak už to u závisláků bývá) byly schopné se ségrou zavřít v koupelně a tam sníst, co jsme při noční výpravě z lednice stačily v tom stavu vyhladovění pobrat. Nacpané k prasknutí jsme sebou plácly do postele a usnuly s blaženým úsměvem na rtech.

V pubertě se na mne kluci koukali jako na sud sádla. To bylo probrečených nocí… První láska mne vyburcovala k hladovění a cvičení, takže jsem v den svatby hlásila 49 kilo! Byla jsem krásně štíhlá nevěsta. Leč štěstí v manželství i váha jsou veličiny přinejmenším nekonstantní, tak moje kila šla nahoru přímou úměrou s nespokojeností v onom svazku a počtem dětí. V mezidobí se moje tělo bavilo  jo jo efektem - 7 kilo dolů a 10 kilo nahoru. Touto metodou se ručička váhy hrozivě blížila porážkové váze a hrozilo mi odevzdání OP výměnou za porážkový list.  Ani to mne nezastavilo. Diety od vajíčkové po klobásovou se u mne střídaly jako dubnové počasí. Po dietě jsem vždy začala „normálně jíst“ a kila se plíživě, jak ruský partyzán, plížila zpět, aby obalila mé zubožené tělo. Snad aby je ochránila před zimou.  Manželství se rozpadlo jako domeček z karet a já stála před zrcadlem a ptala se sama sebe, být mužem, jestli  bych se chtěla. No hádejte! Jasně že ne! Pohlížela jsem na sebe s odporem a despektem.  Omezila jsem tedy jídlo, začala se víc hýbat a z porážkové jsem se dostala na 81 kilo živé váhy. Což je při mých 164 cm dost, ale při mém horním obvodu, kterým mne osud obdařil, jsem vypadala koukatelně přinejmenším pro mužskou část populace. A o to tady jde, ne!?  Po čtyřicítce vstoupil do mého života muž. Krásný a mnohem mladší, jak je dnes údajně trendy. A zůstal celých 11 let. Za tu dobu si mne dokázal vykrmit jak posvícenskou husu. Miloval sladké všeho druhu, hromady těstovin se smetanovými omáčkami a jiné laskominy. Tak jsem své lásce vařila, podstrojovala svému miláčkovi a papala s ním. Z něj se stal udělaný chlap a ze mne zase koule! No, a potom mu začaly tikat biologické hodiny. Jako nositel jeho DNA jsem se zřejmě nehodila nejen věkem, ale i vzhledem. Odešel… 

A já si šla udělat radost. Koupím si nový šaty! JO!  Našla jsem největš a k tomu ještě dostatečně pružnou velikost v obchodě zvaném OTYLKA. Sunula jsem se do kabiny. Najednou jsem se ocitla v zrcadlovém obludáriu!  Zrcadla mne obklopovala ze tří stran a já tam stála v prádle a zírala na svůj neutěšený obraz. O deset let víc se na mně nepodepsalo zdaleka tak, jako celých 40 kilo nadváhy. Šaty jsem neomaleně nechala v kabince na zemi, i s natrženým zipem(dodatečně se veřejně omlouvám onomu obchodu), a se slzami v očích, funíc, jsem opouštěla obchod. V očích hrůzu, jako bych se potkala přinejmenším s duchy. Připadala jsem si jednoduše nemožná a chtěla zemřít. Ten den jsem skončila, jak jinak,než v cukrárně. U rakviček se šlehačkou.

Druhý den jsem si však řekla, že se nedám! Přece ze mne nebude stará, tlustá, protivná bába, které nakonec bude muset rodina zaplatit i futrál velikosti XXL! První mé kroky to ráno vedly k lednici. Ne, abych se najedla. Zavolala jsem kamarádku od vedle, aby si přinesla co největší tašku a vyházela jsem jí do ní úplně všechno! Pak na řadu přišla spíž. Do tašky letěly těstoviny, mouka, i cukr. Po jejím odchodu jsem měla chuť se zvážit. Ne, nedala jsem po tom výkonu ani deko dolů. Ručička váhy zoufale volala o pomoc! Neúprosně ukazovala 122 kilo! V tu chvíli jsem ovšem měla jsem pocit, že jsem shodila minimálně deset kilo. Pak jsem se vydala na nákup. S brýlemi na nose jsem studovala počty kalorií, obsahy tuku v sušině; místo lupínků jsem koupila hromadu mrkve a místo koly zelený čaj v pytlíkách. Zavolala jsem do místní posilovny a začala aqua zumbou. Co na tom, že jsem v bazénu každým svým pohybem způsobila malou tsunami? Radost z pohybu a hlavně z toho, že jsem se k němu donutila, pro mne byla mnohem důležitější! Jelikož mi diety nikdy moc nešly, přemýšlela jsem, co s jídlem. Časem jsem našla to, co mi vyhovuje. K snídani ovoce s jogurtem a káva. Jednou týdně ovoce vyměním za jeden balíček sušenek Be - be. (To za odměnu.) K obědu maso se zeleninou a k večeři zeleninu. Také si vařím polévky jen z čerstvé zeleniny, krémové, bez použití mouky a smetany. V zimě krásně zahřejí i s téměř nulovou energetickou hodnotou. Dala jsem vale pečivu (nahrazuji jej křehkými kukuřičnými plátky), cukru, těstovinám, (max. 1x týdně si dopřeju 80g se zeleným pestem), s rýží to mám podobně. Brambory jsem z jídelníčku vyřadila úplně. (Vařené mi nechutnaly a místo pečených si dávám do trouby kousky cukety, papriky a lilku. Je to mnohem chutnější). A tak bych mohla pokračovat. Se sportem jsem to dotáhla k potrhaným meniskům, za což si mohu sama. Po deseti letech nehýbání se jsem ve fitku trávila tři hodiny denně. Není divu, že mi kolena vypověděla službu. Abych to zkrátila: za dva roky, suma sumárum, 40 kilo dole!

Ještě mne čeká boj. Chtěla bych dalších 15! Jenže to jde čím dál hůř. ALE JDE!! Dnes jsem si koupila trekkingové hole, bandáž na kolenní klouby a podložku na cvičení. Jaro je za dveřmi. Nebudu to s pohybem přehánět, ale hýbat se budu. Pohyb je prima. Bez něj to nejde. Konečně se začínám cítit znovu jako žena! A co vy, chcete se přidat? Že ne? Tak mi alespoň držte palce… 

A věřte, že to jde bez drastických diet, pilulek, koktejlů a zázračných preparátů! Teď mi k tomu ještě budiž nápomocny hormony štěstí, které vyplavuje pocit lásky. A Valentýn už přece  klepe na dveře!