Životní kotrmelce, aneb... Pokračování (Jana)

Jak jsem předeslala minule, seznamovací příběh naivní Jany nekončí.  Slíbila jsem pokračování. Slib tedy plním. 

Jana přijela z hororové schůzky dost pozdě. Ani rychlá sprcha a meduňkový čaj jí nenastolil pohodu. Honily se jí hlavou myšlenky. Desítky myšlenek. Je opravdu tak naivní, že jí při komunikaci s ním neblikalo v mysli červené světlo, aby si dala pozor? Nebo to nechtěla vnímat? Obojí jí přišlo znepokojující. Vezme jiným mužům šanci, setkat se s ní? Díky téhle nepříjemné epizodě měla vztek. Vztek na sebe a na zřejmě duševně nemocného člověka, který láká své oběti na titul a nemovitost, jako pavouk mouchy do sítí. (Otřásla se odporem, když pomyslela na pavouka). Jde z nich na ni podivná hrůza.  Snad proto, aby s nimi manipuloval? Mnoho otázek a žádná logická odpověď. Ráno moudřejší večera, pomyslela si.  Spánek prý léčí, jenže ani v noci se nemohla zbavit oné noční můry. Pološílené oči pana XY ji pronásledovaly i ve snu. Několikrát se probudila děsem. Jeho kostnaté ruce a umrlčí dech ze snu, způsobily, že se probudila nad ránem zpocená a rozlámaná. Sáhla tedy, ač nerada, po prášku na spaní. 

Probudila se až když na místním kostele odbíjeli poledne. Ještě že je sobota, pomyslela si s úsměvem, který se zkřivil do šklebu při vzpomínce. Neee! Nechci na to už myslet! Věděla, že se zbaví myšlenek, když se jednoduše se zážitkem někomu svěří. Uvařila si čaj, připravila snídani, usedla do křesla a už vyťukávala do mobilu číslo. Jak jinak, než moje. „ Ahoj, Sáro, nebudeš mi věřit, jak to včera dopadlo! „ její hlas zněl tajemně, odložila jsem tedy vařečku. Zrovinka jsem se pokoušela o kulinářský zázrak. Popadla hrnek s kafem a pohodlně se usadila do sedačky. Tohle bude nadlouho. Pomyslela jsem si s úsměvem a plna očekávání.  Z Jany padala slova jak kulometu, a mé hlavě se honilo, že jsem podobný příběh někde slyšela, nebo snad četla? Jako bych měla Dežaví.

JO! BINGO! Četla! Jana mi právě vyprávěla o své cestě zpět domů, když jsem ji přerušila:“ Jani, zadrž! Jak že se jmenoval?“ Jana mi s důrazem na každou hlásku řekla jeho jméno a já koprněla. Jani, já si s ním jednu dobu na jedné sociální síti psala! Zdál se mi divnej, vždy jsme si jen napsali pár slov, arogance z něj přímo sálala a to je voda na můj mlýn, znáš mne.  Ale přesto jsem cítila, že není hloupý. Že mu prostě musím odepsat. Jako by mne ovládal na dálku. Jenže jsem v tu dobu zrovna četla knížku o randění, kterou jsem si stáhla z netu.  On pan XY se velice nápadně podobal jednomu z popisovaných mužů.  Dost podobně šílenou zkušenost popisovala autorkou oné knihy. Ta chudera, s ním skončila dokonce v posteli. Rána přišla hned, když se potom Démon sprchoval a houkl na ni výsměšným tónem z koupelny větu, za kterou by si zasloužil minimálně rozbít ciferník.“Tak a teď se budeš moci chlubit, že jsi spala s pánem z bílého domu!“ Zmetek, mimovolně jsem si ulevila. Na konci hovoru jsme se s Janou už bavily na jeho účet. Řehtaly jsme se jak malé. Jana mu přitom psala email, že si přečetla onu knihu a že je jí z něj na blití. Jako by nikdy nevstával od počítače, odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Snůška nadávek a oplzlostí se snášela na její hlavu, jak vodopád padající Niagáry. Jenže jí už to v tu chvíli bylo opravdu jenk smíchu.  Odkrývalo to jeho malost. Řekla bych, že jednou skončí opuštěn, obklopen svým majetkem a společnost mu bude v lepším případě dělat psí smečka.

Možná si některá z Vás psala s oním pánem vyšinutým. Psal své emaily, jako přes kopírák, když jsme jednou s Janou seděly u mne doma, koukaly jsme si navzájem do emailů a ten chudák v nich jen měnil jen oslovení. Na víc totiž neměl.

Co z toho vyplývá? Dávejte si pozor na to, s kým komunikujete. Jana skončila ještě relativně dobře.